Kulturní revoluce
Kulturní revoluce

V září roku 1965 pronesl nejbližší spolupracovník Mao Ce-tunga, armádní velitel Lin Piao, projev, ve kterém po žácích škol vyžadoval kritiku ‘buržoazního liberalismu a chruščevismu’. Ve vzniklé kampani byl vyzdvihován kult Mao Ce-tunga, jež svou velikostí předčil dokonce i kult Stalinův. Mládež zvláště byla mobilizována k potlačování všech tendencí vedoucích k nezávislosti projevu nebo reakci ve všech sférách čínského života a společnosti. Všechna kulturní, vědecká a vzdělávací činnost byla paralyzována. Výroba prudce poklesla, neboť dělníci byli zaměstnáni dlouhými bojovými poradami a studiem Maových ‘myšlenek’.

Kulturní revoluce se zaměřila na roztříštění Komunistické strany Číny a na znovunastolení systému, který by vyžadoval loajálnost vůči samotnému Maovi. Politicky negramotná mládež a masy rolnictva byly použity jako zbraň proti Komunistické straně Číny. Hlavními cíly kampaně se stali Liou Šao-čchi, hlava státu od roku 1959 (byl nařčen ze ‘zrady’, když upřednostnil dělnickou třídu před rolnickou), a Generální tajemník Komunistické strany Číny Teng Siao-pching.

V první fázi kulturní revoluce byla mobilisována městská mládež k boji s inteligencí a bohatšími a vzdělanějšími vrstvami dělnické třídy. Aby Mao dosáhl dostatečného ohlasu, apeloval na věrnost mládeže komunistické revoluci a přikazoval pojímat všechny projevy kultury jako buržoazní a kontrarevoluční elementy. Rázem bylo zasteveno vyučování na školách a veškerý společenský život, kromě ‘politického’, byl odsuzován, přičemž politická angažovanost se omezila na bezmyšlenkové opakování ‘Maových myšlenek’ a na hony na čerodějnice, jejímiž cíly se stali lidé, kteří zmíněné novinky nechtěli nebo nedokázali přijmout.

Ve druhé fázi kulturní revoluce byla roztříštěná a terorizovaná společnost mobilisována proti Komunistické straně Číny. V prosinci 1966 Mao prohlásil, že ‘ústředí buršoasie’ se nachází v samém vedení Komunistické strany, a vyzval obyvatelstvo, aby samo svrhlo moc Komunistické strany Číny na všech úrovních ve svém okolí. V průběhu této operace (jíž se ani Stalin nedovážil vykonat) neměl Mao žádné prostředky, jimiž by kontroloval či vedl svou “revoluci”. Výsledkem bylo, že se ve všech částech země různé soupeřící skupiny snažily zaplnit uprázdněné místo po svržených “kapitalistech”, a tudíž nevedly již pouze boj proti “kapitalistickým zrádcům”, jimiž však ve skutečnosti byli pouze úspěšní straničtí funkcionáři, ale také mezi sebou. Čína se tak záhy propadla do chaosu bojů jednotlivých frakcí rudých gard.

Prostředky Maova boje se Stranou byli dosti odlišné od Stalinových. Mao se rozhodl mobilisovat celé obyvatelstvo země, namísto využití tajné policie k vytváření atmosféry teroru. Mučení a zabíjení bylo prováděno poměrně veřejně, a to veřejností samou, na což dohlížela účinná sociální kontrola miliónové policie sousedů, přátel a rodinných příslušníků.

Pouze čtyři ze sedmnácti členů politbyra zůstali, a “přežili”, ve vedení strany od roku 1956 až do dubna 1969 – Mao, jeho pomocník Lin Piao, pragmatický a vážený Čou En-laj a Li Sien-nien.

Ve třetí fázi kulturní revoluce musel Mao čelit faktu, že jeho počínání přivedlo zemi na pokraj zkázy. Bylo zapotřebí najít nějaký způsob, jak zastavit postupný rozklad státu. Za tímto účelem byly rozbity bojové skupiny městské mládeže a odeslány na venkov “učit se od rolníků”. Ve stejné době, kdy se sovětští vědci snaželi dohánět ztrátu v dříve tabuisovaných disciplínách, jako byly genetika, kybernetika, informatika, kvantová fyzika a teorie relativity, Čína se uchýlila k lysenkoismu. Namísto aby zemědělští vědci učili rolníky, rolníci učili je.

Rozptýleni po rozlehlých čínských vnitrozemských oblastech, byli městští militantní gardisté nuceni k manuální práci v tradičně primitivních podmínkách a současně byli pod dohledem tvrdě konzervativního čínského rolnictva. Byli tak drženi dostatečně daleko, aby nepřekáželi Komunistické straně Číny, která se snažila znovuvybudovat svou strukturu a uvést města do pořádku.

Od počátku roku 1969, stále pod Maovým vedením, Čína začala nabírat poněkud pravicovější směr ve své zahraniční politice. Čínská lidová republika byla v říjnu 1971 přijata do OSN. ‘Ping-pongová diplomacie’, která tkvěla v reciproční výměně ping-pongových týmů, pomohla navázat vztahy se Spojenými státy; americký president Nixon dokonce v únoru 1972 navštívil Čínu. Každý další posun v diplomatických vztazích či uzavřením obchodní dohody byl od té doby titulován jako vítězství na cestě k socialismu.

Kulturní revoluce samotná fakticky trvala až do Maovy smrti v září 1976, ačkoli již od roku 1971 se Čína postupně navracela k normálu. Méně než 1 měsíc po Maově smrti byli Maova manželka Ťiang Čching a další členové tzv. “bandy čtyř”, kteří vedli kulturní revoluci proti Kounistické straně Číny a čínským pracujícím, jako ‘kontrarevolucionáři’ odsouzeni a nadlouho uvězněni.

Vše spojené s kulturní revolucí bylo záhy takovým způsobem zdiskreditováno, že zakrátko i takoví ‘kapitalističtí agenti’, jako byli Chua Kuo-feng či Teng Siao-pching, rychle znovuzískali svou původní pozici. Teng v budoucnu dokonce uspěl v přetransformování čínského stalinismu a zavedl novou politiku obnovy kapitalismu pod politickou kontrolou Komunistické strany Číny.



< Zpět

< Domů